Virus nevirus – Bára na kolobce 29. díl


4 minút čítania

Jezdíte teď na kolobce víc, nebo míň?
Kynu. Ne davům, ale v pase. A karanténa za to nemůže. Chtěla jsem vám říct, jak se já a Trexx máme v době koronaviru, ale… náš problém začíná o něco dřív.

Když nemáte práci, kam byste jezdili

Když jsme se tady v článcích viděli naposled, jezdila jsem každý den do práce na koloběžce. 7 kilometrů sem, 7 zpátky, to člověka udrží ve formě. Tělo si na to dost rychle zvykne, takže jak přes zimu zvolním, je to znát. No a letos v zimě přišla změna: skončila jsem v práci a přešla na volnou nohu. Jeden by řekl, že teď mám víc času na koloběžku. Ale ve skutečnosti Trexxe zanedbávám, protože už nejezdím každý den do práce.

A do toho přišla karanténa

První týden karantény jsem plesnivěla doma. Minimum pohybu, maximum sladkostí a všeho, co mi padlo pod ruku. Největší dobrodružství dne byl večerní výlet na terasu. A pracovat mi taky moc nešlo. Druhý týden to samé. A tak jsem třetí týden praštila do stolu, že takhle teda ne, a vrátila se do coworkingu (sdílené kanceláře), kde mám v době koronavirové místnost sama pro sebe. Tím jsem měla denně aspoň 4 kilometry pěšky. Ale koloběžka pořád stála na chodbě. „Chudák Trexx,“ říkám jednou přítelovi. „Tak proč na něm nejedeš do kanclu?“ on na to. „To je blbost. Vždyť jsou to jen dva kilometry.“ „To jo, ale kdo říká, že se nemůžeš cestou z práce projet?“ Aha! To mě nenapadlo. Zkusila jsem to… a víte co? Už nám to s Trexxem zase klape. [caption id='attachment_17752' align='aligncenter' width='633']No jo, zafuněný brejle. To je roušková klasika. No jo, zafuněný brejle. To je roušková klasika.[/caption] Někdy si po práci zajedu jen na zmrzku do Řečkovic (pro nebrňáky: tož to je v Brně a je tam dobrá zmrzlina), včera jsem si třeba udělala pořádný okruh a vrátila se domů až se tmou. Bylo to boží. Usnout do pěti minut, protože jsem unavená z koloběžky. Cítit, že jsem si fakt mákla. A vědět, že to stálo za to.

Kde jste koloběžkáři?

Jedna věc mi ale nehrála: Sice na cyklostezkách potkávám fůry lidí, ale koloběžkáře minimálně. Kde jste? Ptala jsem se na Facebooku, jak teď, v době karantény, jezdíte. V podstatě se opakovaly dva protipóly:
  1. Jezdím víc než kdy dřív, mám víc času a doma by mi cvaklo.
  2. Jezdím mnohem míň, děti doma mi dávají zabrat.
Nás šťastných, kteří stíháme koloběžit víc než dřív, asi nebude moc. Buďme za to rádi. Všem ostatním přeju, ať se aspoň ta hodinka týdně na kolobku najde, ono to člověku krásně pročistí hlavu. [caption id='attachment_17754' align='aligncenter' width='633']Vyrazte sem tam na kolobku, suprově vám to pročistí hlavu. Vyrazte sem tam na kolobku, suprově vám to pročistí hlavu.[/caption]

Pořád fuňte do roušky

Víte, čeho jsem si ještě všimla? Že jak ubývá nařízení a opatření, začínáme na ten hloupý virus kašlat (obrazně řečeno, haha). [caption id='attachment_17753' align='aligncenter' width='633']Já se snažím vyjet někam za Brno, kde nebude tolik lidí. Já se snažím vyjet někam za Brno, kde nebude tolik lidí.[/caption] Já to chápu, jezdit v roušce není nic moc. Mám jeden šátek s nanovlákennou membránou, se kterým se dusím už pod kopcem, který mám vydupat. A je za mě v pohodě si roušku sundat, když do toho kopce funím sama. Ale na plné cyklostezce? Ve městě? U stánku s pivem, ještě než si to pivo odnesete dál od ostatních? No tak, buďme ohleduplní. Ukažme, že koloběžkáři vědí, jak se chovat. :) Tak ať vám to jezdí – a napište mi, jak se v téhle divné době máte! Trhněte si.

Kam dál?

Staršie články